Řád Zlatého lva II.
Druhý díl Řádu :). Snad se bude líbit. Příjemné čtení :)
,,Hodně štěstí zdraví, hodně štěstí zdraví, hodně štěstí milá Cali, hodně štěstí zdraví. A hlavně to zdraví.“ Dozpívala se písnička a Cali si utřela dlaní slzy dojetí. Dívala se teď na její nejdražší lidi jak stojí okolo dortu s patnácti zapálenými svíčky a všichni se na ní usmívají. Dědeček, táta, máma, bráška, Tia a John. Dojalo jí to. Naklonila se k dortu a se zavřenými oči sfoukla všechny svíčky najednou. Strnula, jejím tělem i duší projel nevysvětlitelný chlad a strach. Podívala se na všechny ostatní, všichni kromě mamky vypadali v pohodě. Mamka nejistě přešlapovala a pak zašla k Cali. ,,Pojď za mnou, musíme odejít. Hned.“ Řekla, ale to už bylo pozdě. Vše utichlo a veškerá pozornost se upírala na záhadný černý kouř, který se jen tak z ničeho nic objevil kousek od dortu. ,,Je pozdě..“ Zašeptala matka a snažila se svou dceru dohnat k domu, jenže ta se nemohla hnout.
Z kouře vystouply tři obrysy postav. Vysoký muž v černém plášti a obličej skrytý za bílou maskou s červenými pruhy. V ruce třímal meč. Druhá je vysoká žena, modré vlasy v drdolu a tvář schovanou za bílou maskou s modrými pruhy. Luk pevně držela a tětivu nataženou s nasazeným šípem, který byl připravený provrtat kohokoli skrz naskrz, až dostane rozkaz. Mezi nimi šel chlapec. Vypadal o něco starší než Cali. Masku neměl. Oslavenkyně stála jako opařená, neschopná pohybu. Nejen z nevysvětlitelného strachu, ale také z nevysvětlitelného zaujetí, které v ní zanechali ostré mramorové rysy chlapce. Jeho chladné, nelítostné a přesto tak božské a obdivu vhodné azurově modré oči. Ty se teď upíraly na Cali.
,,Cali, je to patnáct let. Tentokrát už neunikneš.“ Promluvil, ale to se matka postavila před svou dceru a natáhla naproti šestnáctiletému chlapci, který měl na zádech meč. Černé vlasy s bílými proužky byly rozcuchané a ofina mu končila nad očima.
,,Ustup Failöne, nenuť mě použít kouzla.“ Řekla a na jejích dlaních se objevily symboly. ,,Philips. Je mi to líto, tvá magie se nevyrovná té mé. Zahyneš první.“ Vyslovil a natáhl k ní jeden prst. Z prstu mu vyšlehl černý plamen a souvisle s křikem všech přítomných provrtal blondýnce lebku zrovna když chtěla vyřknout kouzelná slova.
,,Mami..“ Začala brečet Cali pořád neuvědomující si celou tu situaci. ,,Zabijte je všechny, nemějte slitování.“ Rozhodl chlapec bez jakékoliv lítosti a zahrada se brzy zalila v křiku a v krvi. Oslavenkyně pořád brečela, srdce se jí trhalo na kusy. Všude samá krev a mrtvá těla jejich milovaných. Odtrhla s nesnesitelnou bolestí pohled od mrtvého brášky Johna a spatřila marně se snažícího Thomase zachránit si život před Failönem. Brzy Thomas padl, čepel meče mu nemilosrdně podřízla hrdlo. Tváře Cal pokropila krev jejího nejlepšího přítele. Zrzka spadla na kolena a zrychleně dýchala. Failön k ní přišel a probodával jí pohledem.
Chvilku se na ní díval. I přes jeho známě chladné srdce se musel kochat nad její krásou. ,,Nemá cenu tě nechávat žít.” Řekl, ale hned jakmile tuto větu vyslovil, ucítil v srdci dosud nepoznaný pocit. Lítost? Ani náhodou. Pomyslel si a zasunul meč do pochvy. Pak si vytáhl z menšího pouzdra menší dýku s křišťálovou rukojetí vykládanou červenými a modrými drahokamy. Cal i přes hrůzo strašnou atmosféru a zážitek musela žasnout nad krásou dýky.
,,Jmenuje se Amithä.“ Řekl jí jméno své dýky a láskyplně přejel prstem po celé délce ostří. Failön se zaposlouchal do zběsilého tlukotu jejího srdce. Olízl si horní ret. Oběť musí zběsile pobíhat když je tu predátor. Pomyslel si a napřáhl dýku aby probodl dívce srdce, když v tom se hrot dýky zarazil o plochu tenkého meče. Vendy, která zavřela oči a očekávala bolest se odvážila oči otevřít. Viděla před sebou stát plavovlasého chlapce s vlasy v culíku a to co na něm bylo zvláštní byl pár špičatých uší. Byl to elf.
,,Jestli to není samotný Failön?“ Zašklebil se elf a odrazil útok mečem. ,,Zmizni Nildone.“ Zašeptal a zasunul dýku, kterou bleskově vyměnil za meč. ,,Tentokrát už nezdrhneš. Osobně tě dotáhnu zpátky do Ellisönu.“ Rozhodl se Nildon a Failön se zamračil. Cali se podívala na ostatní, bělovlasý válečník zla srovnával síly s černovlasou elfkou a modrovlasá žena ležela na zemi mrtvá. Ještě tu byla krátkovlasá žena v oranžovém plášti. Klečela u Thomase, ale už mohla pouze konstantovat smrt jako u ostatních. Po dvaceti minutách už byli všichni vysílení. ,,Stáhnout.“ Zakřičel Failön a bělovlasý muž popadl rychle mrtvé tělo své společnice a hbitě se stáhl vedle Failöna. Plavovlasý elf k němu chtěl běžet, ale ztratil příliš krve. ,,Zase utíkáš?!“ Zařval z posledních sil na Failöna. Ten se naposledy otočil a probodl ho modrými oči. ,,Příště až se utkáme, zemřeš.“ Řekl a zmizeli v černé mlze. To bylo poslední co Vendy viděla. Zatmělo se jí před očima a omdlela. ,,Vážně je to to nejlepší řešení?” Zeptala se tiše kněžka. Arnę přikývla. ,,Pokud jí neuzamkneme pocity vůči dnešku, nebude chtít odejít. Udělej to.” Řekla jí a kněžka položila dlaň na její čelo. Dlaň se zeleně rozzářila a po chvilce světlo pominulo.